Je všeobecně známo, že muži jsou přirozeně přitahováni krásnými ženami. Pokud vdaná žena skutečně věří, že její manžel již nedbá na její vzhled a zanedbává péči o sebe, hluboce se mýlí. Tento názor vychází z psychologického jevu „ošklivá manželka“.
Mnoho vdaných žen možná zná tento pocit: bez ohledu na to, jak krásná jste byla před svatbou, po svatbě už od manžela málokdy uslyšíte komplimenty. Možná chválí vaše domácí dovednosti, ale málokdy váš vzhled. Ještě horší je, když vás dokonce kritizuje: „Přestaň se oblékat jako ptáček. Zralá žena by se měla oblékat důstojně a slušně.“
Vzpomínám si na knihu, ve které se píše: vzhled ženy před třicítkou je darem od rodičů, ale po třicítce je výsledkem péče.„Vnitřní péče“ pěstuje půvab a hloubku, zatímco „vnější péče“ se zaměřuje na vnější krásu. Logicky by se obě měly doplňovat – zejména proto, že ani vrozená krása nedokáže odolat zubům času. Proč ale ženatí muži zdá se nechtějí, aby jejich ženy vynakládaly úsilí na svůj vnější vzhled? Je to opravdu tak, jak tvrdí: „I když tvá krása vybledne, nikdy tě nebudu pohrdat“?
Je všeobecně známo, že muži jsou přirozeně přitahováni krásnými ženami. Pro vdanou ženu by bylo velkou chybou skutečně věřit slovům svého manžela, myslet si, že mu již na jejím vzhledu nezáleží, a zanedbávat tak svou péči o sebe. V tomto případě se totiž jedná o nic jiného než o mužskou psychologii „ošklivé ženy“.
Rčení „ošklivá žena je poklad v domácnosti“ se mezi ženatými muži hluboce zakořenilo. Před svatbou je muž jako lovec, který neustále hledá tu nejlepší kořist, aby uspokojil svou ješitnost. Jakmile však tuto kořist přinese domů, pocítí krizi a snaží se její lesk ztlumit, aby našel spokojenost v obyčejném životě.
V důsledku toho si muži často stěžují na neustálé výdaje svých žen za kosmetiku, oblečení a boty. Pro ně je vdaná žena, která se nedokáže usadit, podporovat svého manžela a vychovávat děti, ale nadále se příliš zabývá svým vzhledem, nakonec nedosahuje ideálu ctnostné manželky a matky.
Jedna spolužačka mi jednou svěřila, že její manžel se zdá být neustále nespokojený s jejím vzhledem. Pokud se oblékla mladistvě a módně, vysmíval se jí, že předstírá nevinnost. Zpočátku věřila, že jí skutečně chybí zralost, a proto upřednostňovala profesionální oblečení. Ve skutečnosti jí její kostýmy nikdy neslušely tak jako módní oblečení.Teprve když na večírku uviděla manželku svého kolegy – oblečenou v kozačkách, krátké sukni a s dlouhou kabelkou přes rameno – uvědomila si, že i žena ve čtyřiceti může nosit takové oblečení a stále vypadat mladistvě. Sama měla sotva přes třicet. Zatáhla manžela za ucho a požadovala vysvětlení. On se přiznal: „Bál jsem se, že budeš příliš krásná a já se budu cítit nedostatečný.“
Dalo by se tedy říci, že mentalita „ošklivé manželky“ je v podstatě formou sebeochrany. Žena, která na svého manžela nevyvíjí žádný tlak, však riskuje, že ho postupně unaví a jeho vášeň k ní pomalu vyprchá. Právě tím, že se odvážíte zpochybnit tuto psychologii „ošklivé manželky“, ho donutíte, aby zdvojnásobil své úsilí vás milovat.