Na břehu řeky jsi šla vpředu, zatímco on tě následoval... Voda byla křišťálově čistá a sluneční paprsky se na ní třpytily jako nesčetné usmívající se tváře. Pod rozkvetlou broskvoní u břehu ses otočila a řekla: „Podívej, lidská tvář a broskvové květy se navzájem odrážejí.“ Ach, tvůj úsměv byl opravdu krásný, naprosto krásný.
Řekla jsi, že ze všech básní je tvá oblíbená věta „Lidská tvář a broskvové květy se odrážejí v karmínové barvě.“ Miláčku, uvědomuješ si, jak bolestivé je, když lidská tvář zmizí beze stopy...?
Řekla jsi, že musíš odejít a už nikdy nebudeš mít čas vidět broskvové květy.Řekla jsi, že ti stále dluží jednu větu. Řekl ti tolik sladkých slov, ale jedno „miluji tě“ zůstalo nevyřčeno. Co by mohl říct? Měla jsi tolik důvodů, které tě nutily odejít. I tisíc vyznání „miluji tě“ by jen přispělo k smutku...
Od tvého odchodu o tobě sní každou noc – stále u řeky, stále pod broskvovými květy. Stále recituješ tu větu: „Lidská tvář a broskvové květy odrážejí navzájem svou červenost.“
Od tvého odchodu zasadil podél břehu řeky broskvoně, v naději, že se jednoho dne vrátíš, abys odrážela jejich červenost...