Od té doby, co jsem odjel do Velké Británie, mi matka pravidelně volá a ptá se: „Slyšela jsem, že v Británii byly velké povodně – jsi tam v pořádku?“ Tyto otázky mě často matou, ale moje matka je zjevně znepokojená. Říká mi, že viděla zprávy o domech zaplavených vodou a naprosté devastaci.Protože jsem o situaci nic nevěděl, mohl jsem ji jen uklidnit, že se musí jednat o ojedinělé případy a že tam, kde jsem, je vše v pořádku. Samozřejmě jsem chápal hluboké znepokojení mé matky. Kdykoli se v Británii něco stalo, bála se, že by to mohlo mít na mě dopad, a představovala si, že jsem všude po celé zemi. Po tolika dotazech mě začalo zajímat, jak je možné, že někdo, kdo ani nepoužívá internet, ví o těchto triviálních záležitostech v Británii víc než já? Odkud má ty informace?
Kolem tohoto času loni jsem na Weibo viděl mapu Pekingu s výhledem na moře. Když jsem o víkendu volal domů, máma se mě znovu zeptala: „Slyšela jsem, že v Británii jsou povodně. Jsi tam v pořádku?“ Zasmál jsem se a odpověděl: „Sám jsem žádné povodně neviděl, ale Peking byl zaplaven – věděla jsi to?“ Máma byla překvapená: „Cože?! O tom jsem nic neslyšela.“„Peking je méně než 600 kilometrů od mého domova – pouhá jedna dvacetina vzdálenosti od Británie. To ilustruje, jak pro obyčejné Číňany, jako je moje matka, trpění cizinců rezonuje mnohem hlouběji než utrpení těch, kteří jsou jim blízcí. Katastrofa v hlavním městě, vzdáleném méně než 600 kilometrů, často mnoho krajanů nešokuje tolik jako povodeň nebo sopečná erupce v nějaké odlehlé části světa.Částečně je to kvůli obavám o jejich syny, ale spíše to pramení z těch posledních pěti minut denního zpravodajství. Skutečně božských minut, kdy producenti s bezkonkurenční trpělivostí přinášejí zprávy o katastrofách ze všech koutů světa 99 % občanů, kteří s těmito místy nemají vůbec nic společného.
Od té doby, co jsem se přestěhoval do zahraničí, jsem si často kladl otázku, zda Číňané žijí ve stejném světě jako ostatní. Nová Velká čínská firewall vytvořená ředitelem Fangem (Green Dam) blokuje nejen Facebook a Twitter, ale i samotný tok informací a porozumění světu. Například někteří z mých přátel vidí krizí postiženou Británii jako zemi na pokraji kolapsu, jejíž obyvatelé strašně trpí.Mohl jsem jen opakovaně vysvětlovat, že společnost zde zůstává stabilní, veřejný pořádek je v pořádku a že sice ceny vzrostly, ale nedochází k jevům typu „Bean You Play“ nebo „Garlic You Fierce“. Ceny základních potravin, jako je mléko, chléb, káva a máslo, se za poslední tři roky nezvýšily. I jako skromný člověk, který vydělává méně než uklízečka, nemusím šetřit na základních potřebách. Ještě zábavnější bylo, když se mě během nepokojů mládeže někdo zeptal, zda se britský lid vzbouřil.Také jsem viděl, jak se někteří lidé doma na internetu dost vzrušili: „Marx měl pravdu, že? Tato kapitalistická společnost zažívá každých pár let ekonomickou krizi a kdykoli k tomu dojde, obyčejní lidé doma jsou připraveni se vzbouřit!“
Žába na dně studny zahlédne ptáka, který letí nad ní, a mylně považuje jeho krátkou existenci za celý život, a pak si samolibě gratuluje, že přežila ostatní. Ve skutečnosti žije v útulném prostředí své rodiny a neuvědomuje si, že je uvězněna.
Jednou z předností žáby na dně studny je její záliba v obraně právě té osoby, která ji tam uvěznila.Nedávné přívalové deště v Pekingu si nevysvětlitelně vyžádaly mnoho životů. Než vláda mohla vyhlásit vítězství, někteří začali argumentovat, že pomalá reakce úřadů byla vzhledem k různým nepříznivým faktorům pochopitelná. Tu noc jsem neustále aktualizoval Weibo. Zpočátku jsem viděl lidi vtipkovat o tom, že Peking je opět zaplaven. Brzy poté jsem viděl zprávy o lidech uvězněných v povodňových vodách, uvízlých na letištích a bez domova.Atmosféra na Weibo se pak stala vážnou a napjatou. Uvědomil jsem si, že mohou být ztraceny lidské životy. Poté jsem viděl, jak lidé ve Wangjing organizují soukromá auta, aby vyzvedli uvízlé cestující z letiště Capital. Stále více lidí nabízelo, že otevřou své kanceláře, aby poskytli dočasné útočiště sousedům, kteří se nemohli vrátit domů. Neustále jsem aktualizoval Weibo, ale neviděl jsem žádné vládní oznámení ani žádné organizované záchranné akce ze strany úřadů – i když obyčejní občané již spontánně zahájili záchranné operace.Téhož večera mnoho úředníků na nejnižší úrovni spontánně dodržovalo svou profesní etiku, zatímco obyčejní občané prokázali pozoruhodně vysoké morální standardy. V zemi, kde jsou i nevládní organizace běžně označovány za nelegální, takovéto iniciativy na nejnižší úrovni hluboce dokazují, že naše země a lidé mají vrozenou půdu pro občanskou společnost.Ať už šlo o soukromá auta, která odvážela lidi do bezpečí, nebo kanceláře, které otevřely své dveře cizím lidem, takové činy by v jakékoli vyspělé zemi byly hlavními zprávami jako dojemné příběhy. Naše vláda však nedokázala prokázat kvality, které by odpovídaly jejím občanům. Celou noc zůstala stranou, zatímco pekingští občané se zachraňovali sami.Ještě smutnější je, že tito příkladní občané byli po katastrofě úřady okamžitě označeni za destabilizující prvky. Pokud dobří lidé vyžadují udržení stability, jakými lidmi jsou pak ti, kteří stabilitu udržují?
Domnívám se, že belgické obyvatelstvo, ponechané samo sobě v anarchii, by v případě katastrofy pravděpodobně reagovalo velmi podobným způsobem.Je pravda, že se říká, že vedoucí soudruzi v Pekingu pracovali celou noc neúnavně v první linii a že tajemník městské strany dokonce jedl balíček instantních nudlí. Ale ve skutečnosti jsme během celé té noci ani jednou nebyli svědky žádné organizované záchranné akce vlády pro uvízlé obyvatelstvo, ani žádný úředník nevolal o pomoc. To instantní nudle nemohou nahradit. Někteří tvrdí, že bychom neměli být na vládu příliš tvrdí, protože po pracovní době je pomalejší reakce pochopitelná.V době, kdy se obyvatelé Wangjingu zorganizovali přes Weibo a vyslali soukromá vozidla k evakuaci, vláda – disponující největší informační převahou a zdroji – stále nebyla mobilizována. Četná výkonná vládní vozidla, vojenské nákladní vozy, policejní auta, nákladní automobily a autobusy zůstaly nečinné a nedokázaly přepravit uvízlé občany domů. Ani vládou kontrolované budovy s vynikajícím vybavením nebyly otevřeny, aby poskytly útočiště.To jsou povinnosti, které by měly připadnout vládě, ale místo toho připadly roztroušeným soukromým občanům. To není záležitost, kterou lze omluvit. Pokud je reakce vlády pomalejší než spontánní akce občanů, proč by veřejnost měla plýtvat penězi na udržování takové správy?
Dobře, možná jsem příliš přísný.Ale přinejmenším byste se měli omluvit. Ať už jde o výstavbu odvodňovacích systémů nebo vydávání včasných varování, jsou to vaše povinnosti. Když přicházejí o život lidé a občané trpí nepříjemnostmi, je to důsledek vaší nedbalosti. Jak můžete nepožadovat omluvu? Když host zavolá do hotelu, aby si rezervoval pokoj, a je mu řečeno, že je plno, recepční se přesto omluví.V tomto světě, ať už jde o americkou vládu, japonskou vládu nebo vládu Čínské republiky, která ctí tradiční čínské ctnosti, když jsou občané nespokojeni, někdo z jejich administrativy vystoupí a převezme odpovědnost. Nejenže se omluví, ale někteří se dokonce pokloní a nabídnou formální omluvu. Bez ohledu na to, jak arogantní nebo hegemonické se tyto vlády mohou navenek jevit, nepovažují za hanbu projevit pokoru vůči svým vlastním občanům.Naopak vlády – podobně jako mnoho poražených mezi námi – snášejí ponížení navenek, ale doma šikanují své ženy a děti, chovají se jako páni a nikdy nepřiznají svou chybu. Najednou si uvědomuji: nejsou ti nejubožejší poražení ti, kteří se nikdy neomluví?
Kdykoli dojde k katastrofě, v okamžiku, kdy se požaduje zodpovědnost, se nevyhnutelně objeví někdo, kdo se slzami v očích žádá o pochopení pro vládu.Když ostatní již vyhlásili vítězství, pokud se stále zdráháte požadovat zodpovědnost a místo toho nabízíte porozumění a chválu, není to snad příprava půdy pro jejich další takzvané triumfy? Taková vítězství, vyhlášená pouze proto, že nezemřelo dost lidí, je lepší omezit na minimum. Od bezplatných obědů po obyvatele Pekingu, kteří používají svá soukromá auta k vyzvedávání ostatních, čínský lid nese příliš mnoho povinností za vládu. Přesto se daňový koláč nezmenšil a zodpovědnost se nestala právem.Někdy je to právě tento benevolentní lid – konající dobré skutky, aniž by požadoval odpovědnost – který takovou vládu umožnil. Jako občané máme právo vyžadovat od naší vlády financované z daní nejvyšší standardy. Pokud se úředníci cítí ukřivděni, mohou rezignovat a hledat si jiné zaměstnání. Daňoví poplatníci se nemusí trápit jejich situací ani se za ně zasazovat.
Na konci roku 2010, při návštěvě profesora v Londýně, jsem první večer sledoval v hotelovém pokoji BBC News. Úvodní reportáž se týkala skotské ledové bouře: dálnice byly ucpané auty, která se táhla, kam oko dohlédlo. Mnozí uvízli na více než deset hodin, mrzli, hladověli, docházelo jim palivo a nakonec opustili svá auta a odešli pěšky.Celá reportáž byla doprovázena smutnou hudbou a pochmurným komentářem, což maximálně umocňovalo soucit veřejnosti. Kamera se pak vrátila do studia, kde moderátor živě interviewoval skotského ministra dopravy. První otázka moderátora byla přímou výzvou: „Před začátkem zimy jste veřejně prohlásil, že skotská vláda je letos plně připravena a že sníh a led nenaruší dopravu. Proč tedy došlo k této situaci?“Za těchto okolností se zdá, jako by všichni úředníci po celém světě byli vyučováni stejným mentorem. Odpověď ministra odrážela odpověď jeho čínského protějšku: „Jednalo se o katastrofu, jaká se stává jednou za sto let. Podcenili jsme její rozsah, ale udělali jsme maximum pro nápravu situace“ a tak dále. Když jsem se druhý den vrátil do hotelu a znovu se podíval na zprávy, titulek zněl: „Skotský ministr dopravy rezignoval.“