Občas mě vyhledáváš, saháš po mé ruce. Tvé náhlé objevení se mi stále trhá srdce. Ale i já jsem se naučila nosit pro tebe masku – ani vřelou, ani chladnou, ani slanou, ani mdlou. Směji se bezstarostně a nepláču už žádné laciné slzy.
Teprve po dlouhé době, až když už není kam ustoupit, si uvědomíme, že to, co jsme kdysi vlastníma rukama odhodili, už nikdy nenajdeme.
Stále věřím v lásku, ale už nevěřím, že může trvat věčně.
Najednou jsi mi připomněl, že čas, který jsme spolu strávili, se dá počítat na roky.
Prošel jsem s tebou tento úsek cesty a ty ses stal cestou, kterou jsem prošel.
Vím, že zapomenout je snadné – stačí odvrátit pohled, přestat myslet, pustit vzpomínky a vše zmizí jako obloha po ohňostroji.
Teprve když prokoukneš všechno, uvědomíš si, že ztráta přináší větší klid než vlastnictví.
Nic není nezapomenutelné. Čas tě vymaže – nejprve tvou tvář, pak tvůj hlas a nakonec tvá slova. Ne teď, ale jednoho dne.
Tak se rozptylujeme ve větru času. Když se ohlédneme zpět, nevidíme žádné stopy našich společných okamžiků, i když jsme se kdysi tak silně drželi pohromadě.
Když je konec i cesta u konce, zdržovat se déle se zdá být chamtivé, dokonce i vůči sobě samému.
Slova pohřbená hluboko nejsou záměrně skrývána; prostě ne každou bolest lze vykřiknout nahlas.
Neodmítla jsem tě, ani jsem neodmítla sama sebe.
Pro tebe jsem se jen vzdala, nikdy nezapomněla.