01
Brzy na jaře slunce svítí jasně. Teplé sluneční paprsky jako by probouzely vše, co přes zimu spalo, a vzduch je naplněn osvěžující sladkostí, která uklidňuje duši a umožňuje snadné dýchání.
Při procházce tímto příjemným jarem se svým dítětem jsem si uvědomil, že se mi v hlavě ozývají slova básníka: „Zenové srdce odráží měsíc, citery plynou jako voda; motýli tančí, květiny se vznášejí, vrby jsou jako mlha.“ Po dlouhém přemýšlení jsem tedy došel k závěru, že chrám nebo zenový klášter musí být jistě místem rafinovaného klidu...
Moje hravé dítě, které vždy přitahují novinky, se zastavilo před pouličním stánkem a okamžitě ho zaujal lapač motýlů. „Rád bych chytil tolik krásných motýlů,“ zvolalo. Aniž bych to tušila, objevila jsem také poměrně unikátní náramek, a tak jsme odešli, oba s srdcem plným radosti.
02
Když jsme vstoupili do Velké buddhistické síně, živý kouř z kadidla, který provázel začátek nového roku, už dávno vyprchal. Slyšel jsem, že správný čas pro pálení kadidla v chrámech je ráno nebo brzy odpoledne, ale teď už bylo pozdní odpoledne. Přesto jsem držel malou ruku svého dítěte a uctivě se poklonil před Buddhou.
Cestou sem jsem slyšela mnoho prodejců, kteří nabízeli santalové kadidlo a volali: „Pár tyčinek kadidla, modlete se za mír a bezpečí.“ Pomyslela jsem si, že to byla prostě spontánní cesta, není třeba se záměrně modlit.
Náhodou jsem si všimla, že v hlavní síni nabízejí zdarma santalové kadidlo. Přiblížila jsem se a zaváhala – mám zapálit pár tyčinek?Starší mnich jako by mi četl myšlenky a laskavě poznamenal: „Devět devítek se vrací k jedné; jedna je mnoho.“
Zapálil jsem jednu tyčinku a s úctou hleděl na vznešeného, ale dobrotivého Buddhu. Mé srdce bylo naprosto prázdné – neměl jsem žádné prosby. Ať už štěstí nebo neštěstí, vše je „milost“.
03
Cesta dlážděná zelenými kameny s vyrytými lotosovými květy rozkvétala uprostřed zenového dvora, kde se ozývalo éterické zpívání. Dítě tiše pozorovalo po mém boku. Když jsem vstal, sotva se mohlo dočkat a křičelo, že chce honit motýly ve své fantazii...
Když dítě uvidělo křišťálově čistou vodu, rychle zamávalo svou „sítí“ a rozběhlo se k hejnu živých, roztomilých zlatých rybek.
„Mami, proč všechny uplavou, když se je snažím chytit? Ale když přestanu, vrátí se?“ zvolalo dítě zmateně.
Odpověděla jsem:Každý živý tvor si cení svobody; svoboda je náš nejvěrnější přítel.“
Dítě tak přestalo rozrušeně honit nepolapitelné ryby. Otočilo se a začalo si hrát na schovávanou s bezstarostnými rybkami ve vodě. Jeho nevinný smích jako by pobavil červené květy švestky na břehu, které se chystaly tiše odkvést. Jejich vůně byla stále intenzivnější a naprosto opojná.
04
Touto cestou jsme prošli již mnohokrát, ale každá návštěva je stejně svěží jako první setkání. Krásný svět neustále odhaluje různé tváře, díky čemuž si opravdu vážím významu rčení „Zepředu tvoří hřebeny, ze strany vrcholy. Zblízka i z dálky, z výšky i z nízké výšky se výhled neustále mění.“
Stoupali jsme po mírném svahu starobylým cedrovým lesem, který působil vážně a nedotčeně. Možná díky čerstvé vodě nesl vzduch jednoduchou, osvěžující vůni. Mé dítě se mě drželo za záda a opakovalo můj popis „nejsevernějšího cedrového háje na sever od řeky“...
05
Pro kolemjdoucí může být lezení po horách ruku v ruce s tříletým dítětem „břemenem“.
Sám člověk najde svobodu, společně se dva stanou neoddělitelnými společníky. S tímto nevinným dítětem po boku jsem objevil novou radost a sladkost v odpovědnosti.Nikdo po mně nechtěl, abych svého malého syna táhl na horu proti jeho vůli. Když jsme byli unavení, prostě jsme se zastavili, kdekoli jsme zrovna byli.
Když jsme dorazili k pavilonu Songxuan, cítil jsem se docela unavený. Tak jsme se otočili a sledovali turisty, kteří stoupali po stezce, po které jsme právě sestoupili. Mé dítě vypadalo jako vítězný válečník vracející se z bitvy a nadšeně povzbuzovalo kolemjdoucí cestovatele. Jak by se dala taková čistá radost zadržet?
06
Na zpáteční cestě jsme znovu narazili na tu nádhernou hejno ryb. Jako dávno ztracení přátelé se spontánně shromáždili kolem nás. Při pohledu na tak pestrou paletu barevných ryb moje nadšené dítě nemohlo odolat a zazpívalo tangskou báseň, kterou jsem mu přednesl: „Na jihu rostou červené fazole, / kolik větví přinese jaro?Ať jich nasbíráš mnoho, neboť tento symbol ztělesňuje touhu.“
Jeho jasný dětský hlas se rozléhal rozkvétající zahradou kamélií, což byla scéna, kterou všichni, kdo ji viděli, mohli jen závidět.
Mávali jsme našimi provizorními sítěmi a neochotně se loučili s ušlechtilými zimními květy slivoní. Zvedli jsme hlavy a netrpělivě očekávali příchod jara, kdy „broskvoně jsou v plném květu a jejich květy jsou jasné a zářivé“. Přijď rychle, jaro, a probudíš „jarní nádheru“ tohoto stromu!
Zazpívejme píseň touhy po jaru uprostřed této sezóny květů, poletujících motýlů a zpěvu ptáků.