„Vzdálenost posiluje lásku“ je známé rčení, ale málokdo se zamýšlí nad tím, proč to tak je. V každodenním životě si lidé přirozeně udržují prostorovou a časovou vzdálenost. Ale rozumíte psychologickému efektu vzdálenosti? Z psychologického hlediska lze identifikovat tři důvody:
Za prvé, psychologická adaptace.
Jak pozorovali staří: „Vejděte do místnosti plné orchidejí a po chvíli přestanete vnímat jejich vůni; vejděte do obchodu, kde se prodávají shnilé ryby, a po chvíli přestanete vnímat jejich zápach.“ Přátelé, kteří jsou nerozluční, setkávají se každý den a harmonicky spolu vycházejí, mohou přestat vnímat vzájemné přednosti a silné stránky, pokud včas neupraví svou psychologickou vzdálenost. Naopak, přednosti nebo silné stránky druhých se stanou zřetelnějšími právě proto, že prostorová vzdálenost brání adaptaci.
Za druhé hraje roli psychologická rezervovanost.
Jedinci často odmítají nadměrnou prostorovou blízkost k ostatním a podobně váhají zasahovat do prostoru ostatních. Klíčovým důvodem je osobní soukromí; málokdo vítá, když ho jeho blízcí podrobně zkoumají až do úplné transparentnosti. V podstatě většina lidí nemá ráda, když s nimi zacházejí jako s „transparentními bytostmi“, zejména když jsou odhaleny jejich nedostatky a slabosti.Pokud přátelé nevhodně překročí tuto psychologickou vzdálenost, aniž by si navzájem poskytli dostatečný osobní prostor, mohou vnímat druhého jako zdroj nespokojenosti, což vede k psychologickému odmítnutí nebo vyhýbání se.
Za třetí, souvisí to s modely vývoje mezilidských vztahů.
Během počáteční fáze seznámení je efekt psychologické vzdálenosti obvykle slabý, přechodný a povrchní, ovlivněný především vnějším vzhledem a zdvořilým, civilizovaným chováním. V intimní fázi, tj. při mírné prostorové vzdálenosti, se objevuje pozitivní efekt psychologické vzdálenosti, známý jako „efekt skupiny“.Jednotlivci vnímají své sociální partnery jako prodloužení sebe samých, rozumějí si a oceňují vzájemné pohledy na svět. To podporuje intimní pouto charakterizované sdílenými nebo podobnými emocemi, perspektivami a chováním. Po dosažení fáze důvěrnosti – fáze psychologické adaptace – však lidé mají tendenci přehlížet silné stránky svého partnera a soustředit se místo toho na vnímané nedostatky a chyby. To přirozeně vede k psychologickému odmítnutí nebo distancování.