Od čtyř let jsem každý den vstávala před svítáním.
Babička mě doprovázela do školy a obcházela velkého psa.
Kráčela jsem těžkopádně, moje kroky byly nerovnoměrné a před očima mi tančily hvězdy.
Když jsem se probudil a zjistil, že okno je již zalité modrým světlem, mou první reakcí bylo vykřiknout: „Přijdu pozdě!“
Do školy jsem vždy dorazil jako první a nestabilně stál ve své vycpané bundě v temném vchodu a čekal, až se otevřou brány.
Když zazvonil zvonek na ranní výuku, vytáhl jsem si knihy a okamžitě se zhroutil tváří na stůl.
Bez výjimky.
Probudil jsem se až při zazvonění dalšího zvonku.
Dnes Tumo napsal ve svém blogu o tom, jak mizerné byly kdysi jeho výsledky v Gaokao a jak nakonec byl dvakrát přijat na Fudan – jednou na základě doporučení a jednou na základě zkoušky.
Byl nadšený, že právě potkal někoho, „kdo je také z Fudanu a kdo také získal plný počet bodů v matematice v Gaokao!“
Jeho blogový příspěvek měl název „Prostě miluju povídání s vysoce inteligentními lidmi“.
No, zdá se, že odteď jsem Tu Moto ztratil.
Já jsem od čtyř let až do ukončení univerzity nikdy nezískal plný počet bodů, nikdy jsem se nedostal do první desítky, nikdy jsem nedostal pochvalu od učitelů, nikdy jsem se s hrdostí nerozhlížel po třídě, když nám vrátili písemky.
Do školy jsem chodil ze strachu. Poté, co jsem s odřenýma ušima dokončil studium účetnictví, dostal jsem práci v rozhlasové stanici.
První večer doma jsem jako obvykle chvíli sledoval televizi, než jsem se vydal do vnitřní místnosti dělat domácí úkoly. Když jsem se otočil, ztuhnul jsem s otevřenou pusou – žádné domácí úkoly?
Tak skončilo mých prvních dvacet let, které neměly žádný další význam pro můj další život.
Největší trvalý dopad to mělo v tom, že od té doby, co jsem to za sebou nechal, jsem ani jednou dobrovolně nevstal brzy ráno.