Seděl jsem u okna a sledoval svého otce, jak leží v nemocniční posteli a čeká na chemoterapii. Moje nálada odrážela pochmurné, deštivé počasí venku – byla těžká a tísnivá.Jako typický IT profesionál, pohltěný prací, jsem si nevšiml, jak můj otec postupně chřadne. Nyní už nemá smysl se hluboce obviňovat. „Rakovina plic“ – od okamžiku diagnózy se můj „rušný IT život“ náhle zastavil. Péče o něj se stala mým jediným cílem; odmítl jsem být nepřítomen během jeho posledních dnů.
Sledoval jsem, jak kapky deště postupně tvoří záclonu, a mé občasné pohledy směrem k nemocniční posteli se staly rozmazané. Moje myšlenky se vrátily o dvacet let zpět, do doby, kdy jsem byl teenager. Můj otec byl učitel, matka úřednice. Nebyli jsme bohatí, ale v našem malém městě jsme žili pohodlně. Moje babička zemřela brzy, takže mě každý den ze školy vyzvedával dědeček. Tehdy jsem byl jedním z mála dětí ve třídě, které každý den někdo vyzvedával.Měl jsem k dědečkovi hluboký vztah; byl mou oporou, hrál si se mnou a pomáhal mi s domácími úkoly.
Jednoho dne po škole však jeho postava nikde nebyla. O deset minut později dorazil udýchaný otec a řekl mi, že dědeček onemocněl a musí být hospitalizován, což znamená, že mě už nebude moci vyzvedávat.V té době jsem otce prosil, abych mohl jít s ním do nemocnice a starat se o dědečka, ale on trval na tom, že nesmím zanedbávat studium, a odmítl mě pustit. Dědeček měl rakovinu plic v pokročilém stadiu a lékaři doporučili chemoterapii.
Tehdy jsem nechápal, jakou nemocí dědeček trpí, ale každý víkend jsem spěchal do nemocnice.Sledoval jsem, jak dědečkovi postupně řídnou vlasy, byl jsem svědkem jeho boje s bolestmi způsobenými rakovinou a mučením způsobeným tekutinou v břiše. Byl jsem zoufalý a prosil jsem otce, aby ho zachránil. Ale kromě pláče jsem nemohl nic dělat.Po každé chemoterapii dědeček prudce zvracel. Někdy zvracel, dokud už neměl co vyzvracet, a pak už jen sucho zvracel. Zvracel, dokud neměl sílu, ale nevolnost přetrvávala.Pamatuji si, jak mi to tehdy bylo líto, ale byla jsem naprosto bezmocná. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo sedět vedle něj a pohladit ho po zádech. Po chemoterapii se dědeček bál dalšího zvracení a neodvážil se jíst. Jak se jeho příjem potravy snižoval, propadl podvýživě.
V den, kdy dědeček zemřel, mě otec vyzvedl ze školy, abych ho doprovodila do nemocnice. Nebe mu neprokázalo milosrdenství; ležel v nemocniční posteli a byl jen kost a kůže.Chytil jsem ho za ruku a nekontrolovatelně plakal, zatímco jsem jí třásl. „Dědečku, dědečku, to jsem já! Jsem tady! Už mě nebudeš vyzvedávat ze školy? Nebudeš se mnou? Dědečku, chybíš mi...“
Poté, co ho odvezli na nosítkách, jsem dlouho setrvával u jeho lůžka, nechtěl jsem odejít. Od té doby jsem často vzpomínal na radostné chvíle, které jsem s ním strávil.
Čas letěl a o několik let později byl i mému otci diagnostikován rakovina plic. Moje myšlenky náhle přerušilo otcovo zvracení.
Vyskočila jsem na nohy a spěchala k němu. „Tati, je ti špatně? Pomůžu ti vstát.“
„Jen mi je trochu nevolno. To je v pořádku,“ odpověděl slabým hlasem.
Přešla mě vlna strachu, když jsem si vzpomněla, jak dědeček během své nemoci trpěl zvracením. Poté, co jsem otci dala trochu teplé vody, nevolnost trochu ustoupila. Běžela jsem do ordinace lékaře, abych se zeptala, zda chemoterapie může vyvolat zvracení. Popisovala jsem otcovu léčbu jeho lékaři a vyjádřila svou obavu, že i on by mohl trpět zvracením a chřadnout.
Lékař mi trpělivě vysvětlil, že moderní medicína se neustále vyvíjí a před chemoterapií se nyní běžně předepisují antiemetika, aby se předešlo silnému zvracení. Ujistil mě, že mému otci již byl předepsán Dolasetron a že tento lék je vysoce účinný, takže není třeba se obávat. Když jsem to slyšela, moje obavy se značně zmírnily.
Čas utíkal a než jsme se nadáli, otec úspěšně absolvoval první cyklus chemoterapie. Díky preventivnímu podání dolasetronu se mu skutečně podařilo vyhnout zvracení během léčby. Navíc díky výživným jídlům, která mu maminka každý den připravovala, měl stále poměrně růžovou pleť. Bylo mi potěšením vidět, jak se jeho stav zlepšuje.Přesto jsem nemohl potlačit pocit lítosti. Kdyby byla lékařská věda před dvaceti lety na stejné úrovni jako dnes, mohl by dědeček žít déle? I kdyby ne, jistě by se dalo zmírnit jeho utrpení během léčby!
Ačkoli otec trpěl stejnou nemocí jako dědeček, nebyl upoután na lůžko jako dědeček před dvaceti lety. Během chemoterapie každý den několikrát obešel oddělení a někdy si dokonce pobrukoval melodii z opery Huangmei. Tento pokrok v medicíně ve mně vyvolal hlubokou vděčnost.
Během rekonvalescence doma měl otec stále dobrý apetit. Ať matka uvařila cokoli, vždycky to snědl a nejevil žádné známky toho, že právě prošel chemoterapií. Rozloučil jsem se s nekonečnými přesčasy a každý den trávil hraním šachů s otcem, posloucháním komediálních dialogů, procházkami... V mé společnosti zapomínal na potíže spojené s nemocí a někdy se smál jako dítě – pohled, který mě naplňoval hlubokým štěstím.
Během léčby se otec kromě výrazného vypadávání vlasů cítil pozoruhodně dobře. Udržoval si zdravou chuť k jídlu, neměl žádné jiné fyzické potíže a zachoval si pozoruhodně pozitivní přístup. Opravdu doufám, že tuto rakovinu překoná.
V dnešní době chemoterapie již neznamená snášení mučivých nevolností a zvracení a důstojný život již není pro pacienty s rakovinou nemožným snem!